To si tak najednou uvědomíte, že už jste asi dospělí...

Plnoletost jsem sice oslavila už před několika lety, ale až teď mi tak nějak došlo, že už jsem asi dospělá. Že mě brzy čeká stavění se na vlastní nohy, zakládání rodiny a jiné povinnosti než mám teď... Neděsím se toho, jen jsem si to doteď nějak neuvědomovala a najednou jsem se k tomu musela postavit čelem. Najednou si člověk uvědomí, že stárne a už se musí na svět dívat trochu jiným pohledem. 

Když jsme dětmi, máme nějakou představu o dospělosti. Zkreslenou a naivní. V pubertě máme pocit, že všechno známe a všechno zvládneme. Často se vyhrazujeme proti tomu, co vidíme u rodičů a jiných dospělých. Je to přece nudný a stereotypní život, který my žít nebudeme. Jdeme proti pravidlům, stavíme se na odpor, bavíme se. Však on se o nás někdo postará. Na vysoké škole si však člověk začíná pomalu uvědomovat, že to není tak jednoduché, že o co se nepostará sám, o to se nemusí postarat za něj někdo jiný. Ale pořád si žijeme ještě celkem volně. Ale jak nám říkají ve škole, tak i my, až vyjdeme z té akademické bubliny, zjistíme, že všechno je ještě trochu jinak. 

Co tedy nás, co stojíme před prahem vstupu do světa, čeká? Je to jen nuda a stereotyp? Starosti a problémy? Pevně věřím, že ne. A mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mi to svými životy dokazují. Je to jen na nás, jak se k němu postavíme. Proto se na to těším a nebojím se toho. Můj život je navíc v Božích rukou a vím, že to je pro něj to nejlepší místo, protože sama bych si jej dokázala pěkně zpackat :)